Při dnešním výletu jsme navštívili Orlické muzeum v Chocni. Muzeum sídlí v budově choceňského zámku a jeho pracovníci se starají o více než 14 000 sbírkových předmětů. Kromě krátkodobých výstav zde najdeme několik stálých expozic zaměřených převážně na historii a přírodu zdejšího regionu.
Prošli jsme si historickou a archeologickou expozici s nálezy z Chocně a okolí, včetně předmětů z doby bronzové. V paleontologické části nás nejvíc zaujaly mamutí stoličky a kly, doplněné pozůstatky dalších pravěkých zvířat nalezených převážně v okolí Běstovic.
V geologické expozici nás zaujaly místní horniny, zkameněliny a hlavně téměř kompletní zkamenělá ryba druhu Halec sternbergi z doby, kdy bylo Choceňsko zaplavené křídovým mořem. Potom jsme navštívili expozici cihlářství s ukázkami cihel z okolních měst a obcí, z nichž mnohé nesou vyražené značky nebo iniciály výrobců.
To nejzajímavější z pohledu radiace na nás ale čekalo až v letecké expozici.
Letecká výroba na Choceňsku
Letecká expozice mapuje historii výroby letadel na Choceňsku od roku 1935 až do současnosti. Vedle modelů letadel a různých částí skutečných strojů je zde možné prohlédnout si také několik původních přístrojových desek.
Největším exponátem je část kluzáku VT-116 Orlík II. Návštěvník se může posadit přímo do kokpitu a prohlédnout si zblízka řízení i původní přístroje.
Staré letecké budíky mě samozřejmě zaujaly samy o sobě. Ještě zajímavější ale bylo to, co ukázal můj měřič radiace.
Proč staré letecké přístroje září
Číslice, ručičky a další důležité značky na starých přístrojích se natíraly radioluminiscenční barvou. Díky ní mohl pilot údaje přečíst i ve tmě bez zapnutého osvětlení kokpitu.
Barva obvykle obsahovala radioaktivní radium-226 smíchané s luminiscenčním materiálem, nejčastěji sulfidem zinečnatým. Záření vznikající při rozpadu radia předávalo energii krystalkům sulfidu zinečnatého, které ji následně vyzářily jako viditelné světlo. Radiové nátěry se používaly na hodinkách, hodinách, spínačích a především na stupnicích leteckých a vojenských přístrojů.
Někdy se těmto nátěrům nepřesně říká „radonová barva“. Radioaktivní složkou však není radon, ale radium. Radon-222 je pouze jedním z produktů, které postupně vznikají v rozpadové řadě radia-226.
Radium-226 má poločas rozpadu přibližně 1 600 let. Za několik desítek let se proto jeho aktivita téměř nezmění. Samotný nátěr už přesto nemusí viditelně svítit. Záření totiž časem poškozuje krystalky sulfidu zinečnatého a svítivost barvy postupně klesá. To, že starý přístroj ve tmě nesvítí, tedy rozhodně neznamená, že už není radioaktivní.
Měření v kokpitu kluzáku VT-116 Orlík II
K měření jsem použil svůj scintilační dozimetr Radiacode 102. U každého panelu jsem hledal místo s nejvyšší odezvou. Uvedené výsledky jsou tedy zachycená maxima, nikoliv průměrná hodnota celé přístrojové desky nebo úroveň radiace v místnosti.
Nejvyšší hodnotu jsem naměřil přímo v kokpitu kluzáku VT-116 Orlík II:
- Dávkový příkon: 45,2 µSv/h
- Četnost impulzů: 93,1 kCPM
Hodnota 93,1 kCPM znamená přibližně 93 100 zaznamenaných impulzů za minutu. Na běžný historický exponát jde o opravdu výraznou odezvu.
Samotné měření dávkového příkonu ale není jednoznačným určením izotopu. Vzhledem ke stáří přístrojů, způsobu jejich použití a charakteru naměřené radiace je velmi pravděpodobné, že jde o původní nátěry obsahující radium-226. Bez vyhodnocení uloženého spektra nebo laboratorního rozboru to však nelze tvrdit se stoprocentní jistotou.
Druhá přístrojová deska z Orlíku II
V expozici se nachází ještě další samostatná přístrojová deska ze stejného typu kluzáku. Také zde měřák okamžitě reagoval, maximální hodnoty však byly o něco nižší:
- Dávkový příkon: 32,3 µSv/h
- Četnost impulzů: 73,9 kCPM
Rozdíl mezi dvěma panely stejného typu může mít několik příčin. Jednotlivé přístroje nemusely používat úplně stejné množství luminiscenčního nátěru. Roli může hrát také velikost natřených ploch, složení barvy, konstrukce přístroje, tloušťka krycího skla i přesná vzdálenost měřáku.
Přístrojová deska L-40 Meta Sokol
Dalším měřeným exponátem byla přístrojová deska z letadla L-40 Meta Sokol. I zde byly některé stupnice a ručičky zřetelně radioaktivní, ale výsledná odezva byla přibližně poloviční oproti druhému panelu z Orlíku:
- Dávkový příkon: 16,2 µSv/h
- Četnost impulzů: 48,2 kCPM
Pořád jde o hodnotu, kterou nelze při přiložení citlivého detektoru přehlédnout. Zároveň je dobře vidět, jak výrazně se mohou jednotlivé historické přístroje lišit.
Přístrojový panel VL-3
Nakonec jsem proměřil ještě jeden panel, označený VL-3, s několika samostatnými přístroji. Tady jsem zachytil nejnižší hodnoty ze všech čtyř měřených exponátů:
- Dávkový příkon: 8,25 µSv/h
- Četnost impulzů: 22,3 kCPM
I u tohoto nejslabšího panelu ale měřák reagoval naprosto zřetelně. Nejsilnější místo v kokpitu Orlíku II ukazovalo více než šestkrát vyšší dávkový příkon.
Přehled naměřených hodnot
| Měřený exponát | Maximum dávkového příkonu | Maximum četnosti impulzů |
|---|---|---|
| Kokpit VT-116 Orlík II | 45,2 µSv/h | 93,1 kCPM |
| Samostatný panel VT-116 Orlík II | 32,3 µSv/h | 73,9 kCPM |
| Panel L-40 Meta Sokol | 16,2 µSv/h | 48,2 kCPM |
| Panel VL-3 | 8,25 µSv/h | 22,3 kCPM |
Co naměřené hodnoty znamenají
Hodnota v µSv/h udává dávkový příkon, tedy odhad dávky, kterou by člověk obdržel při hodinovém pobytu v daném radiačním poli. V tomto případě je ale důležité zdůraznit, že jsem zaznamenával maxima těsně u konkrétních přístrojů.
Hodnota 45,2 µSv/h proto neznamená, že každý návštěvník muzea dostane za hodinu dávku 45,2 µSv. Aby k tomu teoreticky došlo, musel by mít tělo nebo měřák celou hodinu ve stejné poloze a vzdálenosti jako při zachycení maxima.
Při jedné minutě v přesně stejném místě by čistě matematicky vycházela dávka asi 0,75 µSv. Ve skutečnosti se ale návštěvník pohybuje, od panelu je obvykle vzdálenější a u nejsilnějšího místa stráví jen krátkou dobu. Se zvětšující se vzdáleností navíc dávkový příkon rychle klesá.
Z těchto bodových měření proto nelze posuzovat celkovou radiační situaci v expozici ani vypočítat dávku návštěvníka. K tomu by bylo potřeba provést systematické měření na přesně určených místech a vzdálenostech, zaznamenat přirozené pozadí a případně zkontrolovat také povrchovou kontaminaci.
Hodnota CPM představuje počet impulzů, které detektor zaznamená za jednu minutu. Není to přímo aktivita předmětu v becquerelech. Výsledek závisí na velikosti a typu detektoru, energii záření, vzdálenosti, stínění i geometrii měřeného předmětu. Hodnoty CPM se proto dají dobře porovnávat mezi jednotlivými panely měřenými stejným přístrojem, ale ne mezi různými typy měřáků.
Je návštěva nebezpečná?
Přestože jsem těsně u některých leteckých přístrojů naměřil poměrně vysoký dávkový příkon, běžná návštěva expozice žádné reálné zdravotní riziko nepředstavuje. Uvedené maximální hodnoty vznikly při přiložení měřáku do bezprostřední blízkosti konkrétních budíků a při hledání nejsilnějšího místa na jejich ciferníku.
V běžné návštěvnické vzdálenosti jsem naměřil pouze radiaci odpovídající běžné úrovni pozadí. Radiace se vzdáleností od přístrojů rychle klesala a mimo jejich bezprostřední okolí nebyla zvýšená hodnota patrná.
Běžné krátkodobé přiblížení k budíkům proto nepředstavuje reálné zdravotní riziko. Člověk se u nejsilnějšího místa nachází jen několik sekund a obvykle je od ciferníku podstatně dál než měřák během mého měření. Obdržená dávka je proto zanedbatelná.
Větší problém by mohl vzniknout až při poškození starého radioluminiscenčního nátěru. Barva může být po desítkách let křehká a při rozebírání, broušení nebo čištění by se mohl uvolnit radioaktivní prach. Nebezpečnější než krátké vnější ozáření by bylo jeho vdechnutí nebo spolknutí.
Pro běžného návštěvníka tedy platí jednoduché pravidlo: prohlížení vystavených přístrojů, krátké přiblížení i posezení v kokpitu je bezpečné. Nevhodné by bylo pouze přístroje rozebírat, poškozovat nebo se pokoušet odstraňovat starý svítící nátěr.
Závěr
Návštěva Orlického muzea v Chocni byla příjemná a klidná. Byli jsme tam sami, takže nás paní průvodkyně provedla jednotlivými místnostmi a ke každé expozici přidala zajímavý výklad.
Muzeum není velké, ale obsahově je překvapivě pestré. Během jedné návštěvy jsme prošli místní historii, archeologii, paleontologii, geologii, výrobu cihel i historii letectví.
Pro mě byla největším překvapením právě letecká expozice. Staré přístrojové desky nejsou zajímavé jen svou konstrukcí a spojením s místní výrobou letadel. Stále v sobě nesou připomínku doby, kdy bylo používání radioaktivních materiálů v běžných výrobcích považováno za praktické a moderní řešení.
Nejsilnější místo v kokpitu kluzáku VT-116 Orlík II dosáhlo 45,2 µSv/h a 93,1 kCPM, šlo ale o bodové maximum těsně u ciferníku. V běžné návštěvnické vzdálenosti byly hodnoty na úrovni okolního pozadí. Přestože už původní nátěr nemusí viditelně svítit, radium ukryté ve stupnicích bude díky svému dlouhému poločasu rozpadu měřitelné ještě po mnoho dalších generací.